Defaultně returnujeme sessionu, alas, rádi przníme náš češtin

Jakožto bilingvnímu člověku (alespoň dle standardu CEFR) se mi občas stane, že mi během konverzace vypadne nějaké to slůvko v češtině a v rámci improvizace a snahy o ušetření času pak použiji anglickou alternativu.

Tato lexikální patálie může mít více důvodů. Může to být kvůli neintuitivním rozdílům v lingvistické struktuře slov, kulturním nuancím, mému nedostatečnému slovníku ve vícejazyčném kontextu nebo prostě může jít o starý dobrý brainfart.

To je hezké slovo. Brainfart.

Jak byste něco takového přeložili do češtiny?

Jedná se o neformální podstatné jméno označující dočasné mentální selhání či moment zapomnění vedoucí k frapantním, často vtipným situacím. Asi nejvtipnější brainfart, který se mi stal, byl moment panické hrůzy, že jsem zapomněl v práci auto. Což není tak divné, jenže já tím autem zrovna jel.

A jak to tedy přeložit? V doslovném přepisu se jedná o mozkové uprdnutí, což má takový hezký, český nádech, v reálné konverzaci bychom ale asi takovýto překlad nepoužili. Větší smysl nejspíš dává zásek či zkrat, nicméně tím se zase ztratí ta zvučnost. Aspoň mně to tak přijde.

Ale udělejme krok zpět a podívejme se na problematiku z více globálního pohledu.

V dnešní době jsme stále více vystaveni angličtině. Dle portálu europa.eu již přes 50% lidí v rámci Evropy ovládá angličtinu jako svůj sekundární (nebo primární) jazyk a není proto divu, že se začíná prodírat i do přirozené komunikace a pomalu, ale jistě začíná měnit i podobu českého jazyka.

Což pak vede k poměrně bizarním situacím.

Nedávno jsem si v práci pročítal dokumentaci jistých databázových procedur a funkcí, které máme použít v projektu, co pomáháme vyvíjet pro externího partnera. Tuto dokumentaci psal lingvisticky méně zdatný jedinec, pravděpodobně dyslektik a/nebo dysgrafik. Nechci zde ale řešit četné hrubky a překlepy, za které dost možná dotyčná osoba ani nemůže. Spíš se chci podívat na jiný fenomén.

Tím je právě vložení anglických slov do jinak ryze českých výrazů. A ne jen nějakých ledabylých slov, ale takových, které v českém jazyce mají poměrně snadno dohledatelný a zažitý překlad.

Tak například. Funkce prý returnuje číslo. Co prosím?

Tím to jen začíná, dále jsem v dokumentaci narazil na povolování atributů v rámci groupy, hovořilo se zde o recordech a uložení přes proceduru z databázové package a hodnoty je prý možno automaticky defaultovat. Pomyslná třešnička na dortu pak bylo to, že v samotné tabulce, se kterou jsem měl pracovat, pak byly některé sloupce anglicky a jiné zase česky.

Tomuto stále rozšířenějšímu jevu se říká přejímka či výpůjčka. Jedná se o interferenci dvou jazyků do takové extrémní míry, kdy se začnou některá slova přenášet z donoru do recipientu, aniž by byla přeložena (pokud přeložena jsou, vznikají novotvary či kalky) a vzniká tak jakýsi podivný mix, který nezní dobře v češtině ani v angličtině. A když k tomu přidáme čechoangličtinu či různé bohemismy, je to opravdu chuťovka.

Pak vznikají momenty, kdy funkce returnuje integer vygrabovaný z viewčka dle sessionu aktivního usera. Momenty, kdy musíme pogooglit, abychom našli bugfix té nové featury a kdy fetchujeme data z API endpointu, ale musíme pořešit corsy a zapnout proxinu.

Na první pohled to vypadá hrozně, ale zkusme se zamyslet. Není přesně o tomhle celá jazykověda? Není přesně tohle to, jak se jazyk vyvíjí? A schválně, kolik slov, které nemají slovanské kořeny, jsem během tohoto článku použil, aniž bych si to uvědomil? Slova jako konverzace, improvizace, dokumentace, ekvivalentní či sekundární? To je vše různě převzaté z latiny, starofrancouzštiny, angličtiny a dost možná dalších jazyků.

Myslím, že v kontextu softwarového inženýrství je navíc již poměrně akceptovatelné, že programátor commituje změny kódu, které pak pushuje na git, český ekvivalent to snad ani nemá. Stejně tak za přijatelné považuji zapnutí wifiny nebo přijmutí cookies. Dokonce už i na ten session místo klasického sezení jsem si tak trochu zvykl.

Ale kdo tu laťku nastavuje? Kdo vytváří pravidla a má tu pravomoc říct, co je ještě přijatelné a co už je za pomyslnou hranicí? Já myslím, že jediná objektivně korektní odpověď je sama společnost. A pokud společnost novou přejímku akceptuje a začne hromadně používat, prostě dojde k její asimilaci do přirozeného jazyka. Tak konec konců funguje jazyk už po tisíce let.

Udělejme si malý test. Zkuste v níže uvedeném seznamu 20 slov najít všechna ta, která byla přejata z cizích jazyků:

Biftek, šunka, tuňák, džíny, víkend, farma, kovboj, cibule, paprika, knedlík, nudle, pytel, rytíř, stodola, klášter, kostel, škola, velbloud, panda, žirafa.

Kolik jste jich našli? Pro někoho může být výsledek překvapující, nicméně všechno jsou to výpůjčky. Tedy všech dvacet slov je přejatých. Některé z afroasijských jazyků, některé z ugrofinských a altajských jazyků, spousta z nich pak z různých indoevropských jazyků (zejména germánských, ale i románských a indoíránských).

Takže já bych to tak černobíle neviděl. Ano, některé patvary bijí do očí a spousta jazykovědců jistě při pohledu na ně brousí nože, ale to si určitě v minulosti říkali lidé i při pohledu na slova a fráze, které dnes používáme běžně.